Středověké požáry velkých měst, postavených převážně ze dřeva, vedly panovníky k vydávání požárních směrnic, v nichž bylo popisováno, jak zabraňovat požárům a jak je hasit. Ve Francii ve 14. století platilo policejní nařízení, podle nějž všichni majitelé domů museli mít připravené nádoby s vodou, ve stájích nástěnné svícny, u dveří lucerny a na zdech háky. Do městských čtvrtí byly zdarma dodávány koše na vodu, které bývaly uloženy v klášterech. Francouzský král Ludvík XIV. vydal nařízení, podle kterého museli všichni tesařští, zedničtí a pokryvačští mistři nahlásit na policii svoji adresu a jméno, aby mohli být i se svými tovaryši povoláváni k hašení ohňů. Ve městech se příslušníci řemesel sdružovali do cechů, kterým v dalším průběhu času připadla důležitá úloha při hašení požárů. Na vesnicích byla situace trochu odlišná od měst. Nebyly zde cechy, ale byl zde dostatek robotného lidu, který v případě vzniku požáru musel při hašení povinně pomáhat. Důležitou roli hrál obecní kovář a obecní sluha.
Postupem doby byly vydávány směrnice (dnes je známe pod názvem „požární řády“), určující povinnosti a chování občanů směřující jednak k zabránění vzniku požáru a jednak k jejich hašení, pokud vznikly. Praha měla jíž od 14. století podobné nařízení nazvané „O OHNI“, které platilo několik dalších století. Požární směrnice byly v podstatě pořád stejné jen podrobnější. K nejpodrobnější patří směrnice Prahy z let 1611,1636,1638 a dalších měst jako třeba Chrudim (1510), Kutná Hora (1559), Jihlava (1613) a další. Velmi podrobně se v nich popisuje, jakým způsobem budou měšťané i jednotlivé cechy zpraveni o požáru a jaké povinnosti jednotliví obyvatelé a cechy v případě vzniku požáru mají. Na jednotlivých panstvích pak směrnice, týkající se požární bezpečnosti, vydávala příslušná „vrchnost“.
Ve městech i vesnicích bývala zřizována funkce tzv. „ponocného“, který měl mimo jiné též sledovat, zda v noci někde vzniká požár. Ve městech, které měly vysoké věže, mívali tzv. „hlásné“, kteří na nich bděle pozorovali město ve dne i v noci. Např. v Kutné Hoře byli od roku 1538 zavřeni do žaláře službu konající hlásní z věže kostela sv. Jakuba, poněvadž dali pozdě znamení, že ve městě vypukl požár. V některých místech se „ponocní“ udrželi až do 40 let 20. století (např. v Křeseticích až do roku 1942).
Podle směrnic z roku 1603 se doporučovalo stavět všechna stavení podle možnosti „od kamene a hlíny“, ale i v těchto zděných domech museli představení obce dohlížet každého čtvrt roku na čištění komínů. Od poloviny 18. století pak nejrůznější směrnice k zabezpečení požární ochrany vyhlašoval přímo panovník. Tak např. císařovna Marie Terezie 21. srpna 1751 vyhlásila patent (zákon), kterým se vydával „Řád k hašení ohně pro města zemská, městečka a dědiny Markrabství moravského“, dne 3. února 1755 pak pro královská města pražská a 22. září 1755 pro český venkov. Byla zde zdůrazněna sousedská pomoc mezi vesnicemi a městy a bylo nařízeno, že hašení požáru se musí zúčastnit z každého domu alespoň jeden člověk. Mnoho vzrušení vyvolalo ustanovení, podle kterého měly být do jednoho roku zrušeny všechny dřevěné a proutěné komíny. Musely být nahrazeny zděnými.
Dne 25. července 1785 císař Josef II. vydal požární řád, kde jsou již mnohem podrobněji popsány povinnosti při hašení požárů pro jednotlivé řemeslnické cechy.
Už o rok dříve jej předešli v Uherském Brodě, když vydali v roce 1784 požární řád. Ten rozděloval funkce cechů při hašení požárů. Kováři strhávali kolem hořící budovy vše, co by mohlo způsobit další šíření ohně. Stolaři a koláři přinášeli k požáru žebře a háky, krejčí a tkalci zase koše na vodu. Řezníci, mlynáři a pekaři pracovali u stříkačky. Kloboučníci roznášeli rozkazy a zámečníci odemykali uzamčené budovy a světnice. V Bojkovicích byli na sklonku 18. století voleni tři dohledší, kteří prováděli preventivní prohlídky komínů.
Požární řád Josefa II. také obsahoval podrobný popis všech myslitelných preventivních opatření, na která bylo třeba dbát, jak při stavbě domů, tak i v každodenním životě. Tento řád platil až do vydání zákona o požární policii č. 45 z 25. května 1876. Zde byla mimo jiné dána za povinnost vrchnostenským úředníkům dohlížet na nové stavby, aby byly zakládány v bezpečných vzdálenostech, měly předepsaný komín apod. Za tuto činnost nesměli brát úplatu. Je zde obsažena i požární prevence jako např. že každý i prostý městský dům musí mít na půdě káď s vodou a hospodář je povinen tuto vodu stále doplňovat. Dále byl hospodář povinen poučit čeledíny a děvečky, aby nechodili se svící nebo loučí do stodoly a maštale a měl poučit hospodyni, aby při škvaření másla nebo sádla do něj nelila vodu. Tento zákon byl na tehdejší dobu velice moderní a lze říci, že po aplikaci tehdejších znalostí na dnešní dobu jej lze stále akceptovat. Navíc, aby byl dobře srozumitelný, byl vytištěn dvojjazyčně v němčině, v češtině a navíc latinkou. I přes všechna tato nařízení požáru neubývalo. Zásahy proti nim měly spontánní charakter a zapojovali se do nich občané.
Předchůdcem prvních dobrovolných hasičských sborů byly sbory nucené a placené. Protože při vypuknutí požáru trvalo poměrně dlouho, než se jednotlivci určení k hašení dostavili k ohni, byly zřízeny v Praze roku 1821 stálé požární zálohy v místnostech staroměstského obecního domu. Zde byli od večera do rána shromážděni „službu konající“ tovaryši při ohni potřebných řemesel a magistrátní úředník, kteří byli připraveni okamžitě zasáhnout v případě požáru, než se dostaví další pomocníci určení k hašení, kterých např. podle řádu z roku 1826 bylo celkem 484. V dřívějších dobách bylo hašení požárů povinností pro vybrané skupiny obyvatel, kteří byly nuceny příkazem, zákonem. Jednalo se o nebezpečnou službu a tak byli k požárům nasazování třeba trestanci. V Praze měli nucenou hasičskou povinnost Židé, jako trest za svá minulá provinění. Teprve na přelomu 18. a 19. století přichází lidé k poznání, že dobrovolná hasičská služba, jako pomoc druhým, je vlastně jednou z největších občanský ctností. Vždyť i náboženství nabádalo k lásce k bližnímu. A tak teprve po roce 1840 můžeme mluvit o zakládání dobrovolných hasičských sborů. V tomto roce byl založený první dobrovolný hasičský sbor v německém Heidelberku po velkém požáru města Hamburku. Shořelo při něm za tři dny na 4.220 domů a 3 kostely.
Pád Bachova absolutismu v roce 1859 znamenal v Rakousku jisté politické uvolnění a přinesl některé dosud potlačované občanské svobody. Mimo jiné i spolčovací a shromažďovací právo, které zaručoval císařský diplom z roku 1861. Teprve po roce 1866, kdy Rakousko prohrálo válku s Pruskem, jsou na území Čech, Moravy a Slezska zakládány první spolky. Toto uvolnění napomohlo vzniku hasičských spolků na našem území a ve druhé polovině 19. století dochází k jejich masovému zakládání. Vznikají tak organizované skupiny, které se snažily bojovat s ohněm, ničícím majetky a životy v situacích, na které byl jedinec krátký. Malá města neměla peníze na placené hasičské sbory. Zde došlo ke sdružování hasičských nadšenců a ke vzniku prvních dobrovolných hasičských sborů. Tyto sbory nebojovaly jenom s ohněm, ale pomáhaly taky například při povodních. V uvedené době vznikaly i v menších městech a ve větších vesnicích cukrovary a další továrny s rozlehlými budovami, kdy v případě požáru nebylo jej možné jen „ulévat“ vědry s vodou postupující řetězem lidských rukou. Byly vyžadovány znalosti, připravenost a fyzická úroveň zasahující skupiny.
Za první dobrovolný hasičský spolek na území Rakouska-Uherska, a tedy i Česka, bývá označován německý Spolek dobrovolných hasičů Zákupy, vytvořený roku 1850. K prvním pokusům založit český dobrovolný spolek hasičů došlo v Chrudimi v roce 1863. Oficiální nejstarší český dobrovolný sbor byl založen ve Velvarech roku 1864. Zakladatelem byl Karel Krohn, který viděl ochranné družstvo při práci v Hamburku. Během dalších dvaceti let přibylo další 106 sborů.
V Praze byla první řádná požární záloha ustavena v roce 1821. Jejími členy byli řemeslníci znalí práci s ohněm. Sídlili ve staroměstském obecním dvoře, v nynější ulici U Obecního dvora. K podstatné změně pražské požární ochrany došlo v roce 1853, kdy byl položen základ placeného hasičského sboru. Tehdy městská rada rozhodla, že úklid Malé Strany vezme do vlastní režie a uložila okresnímu dozorci Aloisi Pastovi, aby obstaral 30 mužů, z nichž mělo být osm vycvičeno speciálně pro hasičské práce a obsluhu parní stříkačky. Ti také byli základem prvního placeného hasičského sboru v českých zemích, který 11. června 1881 zasahoval u požáru Národního divadla. Původně měl tento sbor stanoviště v malostranském obecním dvoře v dnešní ulici Letenské. O rok později (1854) už ale čítal 68 mužů, jimž velel hasební mistr Václav Soukup. Část sboru sídlila ve staroměstském obecním dvoře, kde vznikla Ústřední hasičská stanice a druhá část sboru na pobočné stanici v Letenské.
Velký význam pro další rozvoj dobrovolného hasičstva v českých zemích měli právě pražští hasiči, kteří prováděli výcvik v mimopražských sborech. Na Moravě vznikly první sbory ve Velkém Meziříčí (1868), o rok později v Třebíči. Oba byly založeny nadšencem Titusem KRŠKOU, pozdější velkou osobností hasičského hnutí na Moravě. V roce 1874 bylo na Moravě 16 dobrovolných hasičských sborů (Bučovice, Bystřice n. Perštejnem, Čechy u Prostějova, Přerov, Tišnov, Jimramov, Jaroměřice, Křižanov, Kamenice, Konice, Kunštát, Kuřim, Lomnice, Lysice, Nedvědice, Bohdalov). K dalšímu zakládání dobrovolných hasičských sborů významně přispěl zákon z 5. dubna 1873, nazvaný „Řád policie požárové“ a zákon ze 16. prosince 1882, kterým byla pojišťovnám stanovena povinnost přispívat na hasičské účely.
Prvním zatímním starostou moravské zemské hasičské jednoty byl v roce 1874 zvolen hrabě Vladimír z Logothety, náčelník sboru dobrovolných hasičů z Bílovic u Uh. Hradiště. V roce 1883 bylo na sjezdu hasičstva ve Slavkově nově založeno České ústředí jednoty moravsko-slezských dobrovolných hasičských sborů na Moravě. Prvním řádným starostou byl zvolen dr. Josef Illner z Bučovic. V roce 1894 jej vystřídal dříve zmíněný Titus Krška. Slavkovského sjezdu se zúčastnil i cvičitel bojkovského sboru Josef Kotek.
Po památném roce 1918 se dobrovolné hasičstvo nadechlo k mohutnému rozmachu. V roce 1919 byl založený Svaz dobrovolného hasičstva československého, ve kterém postupně ustaveno 5 hasičských jednot:
I. Moravská zemská jednota hasičská s centrem v Brně (založena 1883),
II. Česká zemská jednota hasičská s centrem v Praze (založena 1891),
III. Slezská zemská jednota hasičská s centrem v Opavě (založena 1896),
IV. Slovenská zemská jednota hasičská s centrem v Turčianském Sv. Martinu (založena 1922),
V. Zemská jednota hasičská Podkarpatska s centrem v Mukačevu (založena 1922),
Ve třicátých letech minulého století se ve vedení Moravské zemské jednoty hasičské (M.Z.J.H.) objevuje a na jejím rozvoji se podílí i zástupce bojkovska bratr Josef Ogrodník, který pracoval jako předseda literárního odboru, jehož úkolem bylo dbát o hasičskou literaturu a pomáhat tak vzdělávání hasičů.